Optimismus z Tuzexu
Hudebníka Pavla Litvaje, známějšího pod pseudonymem Tuzex Christ si příznivci tvrdší a temnější hudby spojují především s jeho angažmá v zavedené indie rockové partě Sunshine, kam v roce 2008 přestoupil z plzeňské gothic-rockové skupiny Porno Cowboyové. Na postupný útlum činnosti Sunshine pak plynule navázala spolupráce s dnes už taktéž neaktivní elektronickou úderkou Vanessa. Kromě toho však zvládl realizovat také vlastní projekty. Necelé tři roky existence skupiny Scissorhands zachytil na „posmrtné“ desce pojmenované Super Tuzex Bros. (2010), což je zároveň i název navazujícího hudebního projektu.
I Super Tuzex Bros. jsou už zřejmě minulostí, personálně na ně však navazuje zatím poslední Tuzexova skupina s poetickým názvem Smrtislav. Tu vedle pohrobků zmíněné formace, basáka Tomáše Jungvirta a kytaristy Jakuba Zachovala (také skupina Lus3), spoluzaložil ještě bubeník hardcorových CityLights Michal Mach.
Smrtislav na sebe poprvé upozornil začátkem roku 2015, kdy u vydavatelství X Production vyšlo výhradně jako digitální release eponymní čtyř-skladbové EP, které otevírá chytlavý, klipem opatřený singl V noci se mi zdálo. Bystrým médiím neunikla hlasová podobnost s jiným českým zpěvákem. Ano, zní to v mnoha ohledech jako Kodym, navíc ještě dost říznutý Kollerem, ale co, vždyť ti dva na to nemají monopol. A navíc, pokud už chceme hledat podobnost se zmíněnými, nabízí se více třeba pražská skupina Rituály než Smrtislav.
Následující 2 000 000 světelnejch let zaujme mimo jiné až tanečně laděným refrénem prokládaným výrazným kytarovým riffem. Obdobně je vystavěná i píseň Skrytej talent. Vybrnkávaná zkreslená kytara pak otevírá druhý potenciální hit, skladbu Terapie tmou. Funkční přímočaré aranže bez zbytečných exhibicí jsou tím, co tvorbu Smrtislava charakterizuje nejlépe.
Nutno říct, že byť koncertně se Smrtislav prezentuje jako plnohodnotná čtyřčlenná kapela, studiově jde bez nadsázky o sólový projekt Tuzexe. Ten je totiž nejen výhradním autorem hudby a textů, ale využil svých zkušeností, kdy v Sunshine působil jako basák, ve Vanesse pro změnu jako kytarista, a skladby také z valné většiny sám nahrál. Podobný postup už ostatně dobře znal z nahrávání zmíněné desky skupiny Scissorhands, která se v průběhu nahrávání v podstatě rozpadla.
A tak, i když se v bookletu dlouhohrající prvotiny, alba Notorickej samotář (2016), objevují čtyři jména členů kapely včetně nového basáka Kryštofa Maška, do studia se kromě frontmana podíval už pouze bubeník Michal Mach a alespoň několik málo kytarových linek mohl nahrát Jakub Zachoval. Vzhledem k tomu, že Tuzex působí v pražském studiu Biotech, není divu, že se mixu a masteringu ujal majitel studia a skutečný mistr svého oboru, Jiří Paška AKA Ecson Waldes. A na výsledku je to sakra znát.
Na chytlavý úvodní song Sama doma navazuje singl Kondolence. Zdravě depkoidní text v kombinaci s poměrně veselou hudbou a klip s protekčním spratkem Novotným v hlavní roli. Byť by i názvy dalších skladeb jako Ani smrt nás nerozdělí, Otrávená večeře či Posel špatnejch zpráv mohly signalizovat desku vhodnou pro sebevrahy, ono je to album po hudební stránce vlastně dost pozitivní. A ani textově to není úplně tak, jak by se mohlo zdát. Smrtislav neuplakává, Smrtislav popisuje a konstatuje a má to všechno tak nějak v p..i. Víc cool pojetí deprese u nás ani náhodou neseženete.
Když ve skákavém refrénu titulní skladby alba Tuzex zpívá Mám chuť se pomalu zabít, než abych se pokoušel rychle zachránit, dostanete chuť si to album pustit ještě několikrát. Na rozdíl od nejrůznějších blbě vyskloňovaných kufrů plných něhy totiž u Smrtislava slyšíte poměrně jasný, ale zároveň originální písňový text.
Za devět nově natočených skladeb zařadilo vydavatelství Championship Music i písně z EP, a vedle digitálního downloadu nechalo vyrobit i CD. Starší skladby na album zvukově bez problému zapadnou, neznamená to, že by snad nedošlo k žádnému progresu. Především se přitvrdilo, což je patrné i ze srovnání obou klipových písní.
Na albu je pouze jediná skladba, která nenese autorský kredit Smrtislava, resp. Tuzexe. Jejími autory jsou Jindřich Parma a Pavel Cmíral. Znalí už se právem začínají bát, a charakteristické syntezátorové intro obavy jenom potvrdí. Ano, Smrtislav předělal devadesátkový grande hit Petra Kotvalda Milujem se čím dál víc. Výsledkem je něco, co zní, jako by Petr Kotvald a Michal Hrůza cestou do studia potkali Marilyna Mansona a vzali ho s sebou, ale zároveň je to těžce návykové.
Ještě koncem roku 2016 se kapela připomněla dvěma studiovými nahrávkami. Nejprve šlo o cover verzi písně Žiletky z repertoáru skupiny Psí vojáci a následně o singl Hrůza, vydaný výhradně jako digitální download. Ani v tomhle případě se však nejednalo o původní tvorbu. Autorem textu je někdejší fenomén serveru bandzone.cz, který si říkal Chlapiksxichtemwlka. Elektronický podklad z demosnímku nahradil Smrtislav hradbami kytar, a byť se na původního interpreta mnozí dívali jako na recesistu, nová verze ukazuje, že leitmotiv téhle písně je sám o sobě poměrně nosný a při profesionálním ztvárnění rozhodně neurazí.
Na jaře 2017 vyjel Smrtislav na společné klubové turné s kapelou Holden, které čítalo celkem sedm zastávek. Během něj skupina potvrdila to, co bylo patrné už třeba o necelý rok dříve v rámci hraní na sérii festivalů České hrady, tedy že i na živo umí.
Smrtislav svou dosavadní tvorbou vyplňuje mezeru spočívající v absenci rádiového rocku, tolik charakteristického pro devadesátá léta, z nichž bohatě těží inspiraci. Když si srovnáte, co tehdy prošlo coby hojně hraný singl třeba těm Wanastovkám, a jak unifikovaně znějí rádia dnes, je víc než zřejmé, že se s příchodem Smrtislava něco vrátilo. Něco, co se do těch rádií stejně masově nedostane, ale zároveň ukazuje, jak velký prostor je v současné až extrémně rozkročené hudební scéně, kde převažuje buďto totální stádní komerce nebo naopak mnohdy až křečovitá snaha o alternativu. Ať žije Smrtislav.